Kniha, o

Mít týden volný čas, tak sem na stránky dám spoustu věcí, které tradičně jaksi nestíhám sem na web dát. Je mi to líto, protože dnes každý člověk čeká, že když se někde něco koná, tak sekundu poté už bude všecko z takové akce na internetu :) Tož, já takový rychlík až tak být nechci, dát z nějaké akce obratem fotky není problém, ale snažím se dávat na své stránky něco víc, a to už chvilku trvá. Než napíši nějaký text, který má trošku myšlenku, potřebuji opravdu nějaký den - tak mějte, prosím, pochopení :) Možná ale budu mít už brzy fůru času, a pak budu tady na werbu pořád :) A pojďme nejdříve do Hluku!

V pátek jsem šel s naší desetiletou Aničkou kolem tvrze, šli jsme si na zmrzku, a dali se do řeči s paní zmrlinářkou, která po devatenácti (!!!) letech opustila místo na tvrzi, kde zmrzlinu prodávala. Jednou o ní určitě také napíši, protože si představte, když devatenáct let stojíte u jednoho okýnka a díváte se do té stejné zdi - 19 let! A pak najednou prodáváte zmrzlinu na novém místě, v pěkné zahradě s výhledem do krajiny! Tam ji nyní totiž najdete... To už s člověkem něco udělá, a určitě to něco udělalo i s ní, protože najednou se usmívala ještě mnohem více, než když se dívala do té zdi, povídala a povídala, a mně už v hlavě vznikal příběh o lidech, kteří se mění podle toho, v jakém prostředí se pohybují a co během své práce pozorují.

Teď tady ale vzpomínám ten pátek a tu tvrz proto, že při mlsání se zmrzkou jsme uslyšeli z tvrze písničky a samozřejmě si začali říkat, cože se tam vlastně děje. "Vždyť tam je dnes divadlo!" napadlo nás a zvědavost nás pochopitelně nalákala dovniř. Kdoví, kolik lidí tam najdeme a co uvidíme... Vyjdeme po schodech, písnička dohrála... Vejdeme k sálu - a hledíme! Úplně plno! Krásný pohled! V rohu, po pravé straně pódia, cimbálka, na pódiu Hlučané z divadelního spolku Bumbás - a v hlavní roli samozřejmě kniha pana Galušky Slovácko sa nesúdí. Nesmrtelná kniha!

Když jsem vyrůstal, myslím, že v mé generaci, a tipuji, že i v generacích předem mnou, bylo první (a u některých jediné)  setkání s literaturou setkání s touto knihou Zdeňka Galušky. Měli jsme ji rádi na základní škole všichni, ale myslím, že nejvíc spolužák Laďa Zelený, který z ní rád citoval celé dlouhé pasáže - jak jinak, nazpaměť.

Když jsem pak, mnohem později, odešel do Prahy, zažil jsem všechny ty úsměvy a pohrdání nad čtenáři takovéto knihy, ale stejně, láska k těm lidem, slovům a situacím, které Galuška popisuje, ze mně nikdy nevymizela. Vždycky jsem věděl, jak moc pro lidi mého kraje znamenala, moc dobře jsem věděl, že má přímo léčivé účinky, protože v nemocnicích jsem kdysi vídal Galuškovu knížku na mnoha stolečcích, které měli pacienti u svých lůžek.

Vzpomněl jsem si na toto všechno, když jsem pozoroval rozesmáté Hlučany na tvrzi, a sám se smál replikám, které zněly z úst členů hluckého spolku Bumbác. Když si přidaly ještě Klebetnice s písničkami a scénkou, bylo jasné, že na takové večery se nezapomíná. A do toho všeho CM Babica a opět návrat do dětství k seriálu Slovácko sa nesúdí a vzpomínka na hluckou CM Dolňácko, bez které by byl seriál nemyslitelný - však si to určitě všichni pamatujete.   

Jaká budoucnost čeká tuto knížku? A čte se ještě vůbec? Díval jsem se na naši Aničku, která se smála jako ostatní, ale nebyl jsem si jistý, jestli všemu rozumí, protože nářečí mizí, a tím také mizí schopnost porozumnět tomu, co ten strýc Galuška odposlechli od našich předků a potom tak trefne zapsali. Literatura je nádherný svět a Zdeněk Galuška nikdy nebyl a nebude v největším světle jeho reflektorů. Přesto musím doma onu knížku vytáhnout a zase se k ní vrátit - tentokrát už i s dcerama. řeba zrovna kvůli tomu nářečí, stejně jako kvůli té dobré náladě, a určitě také proto, protože v ní jsme přece my všichni, kteří tady na Slovácku žijeme se všemi dobrými i špatnými vlastnostmi. Nechodíme už ve všední den v kroji, nebydlíme v chalůpkách kolem pece, a v maštali nemáme koně ani jiné zvířectvo, ale jinak toho máme s těmi svými předky mnoho společného.

I proto díky za všechna tato připomenutí všem, kteří páteční večer na tvrzi připravili a podíleli se na něm. Viděl jsem jen část večera, ale i tak jsem měl v sobě dobré nálady na celý víkend i na další dny. Tož, strýčku, takové je to naše Slovácko, s luďma dobrýma aj špatnýma, které člověk mosí pozorovat občas s úsměvem a občas s pochopením, jak sa na tom Božím světě pořád mezi sebú škorpijú, škádlijú, hašteřijú...

RB       

TADY jsou fotky Štěpána Mitáčka

TADY jsou fotky Lukáše Baroně 

... tady je plakát s pozvánkou na tento večer .... 

... a tady jsou dvě videoukázky Radka Bartoníčka, jako mě :) Ty videoukázky jsem točil z dálky a provizorně, ale na tvrzi byla taková atmosféra, že jsem si musel říci: "To si zaslouží alespoň letmé zachycení!"  Než jsem si zaběhl pro foťák s kamerkou, tak členové z divadelního kroužku Bumbác už měli většinou odehráté, bylí skvělí a mrzí mě, že jsem je nezachytil.... Ale Klebetnice, které vidíte tady, byly neméně výborné, v hlavní roli Kačka Říhová, jak jinak, jedinečná :)

 ... a krásná písnička, zpívá primáš CM Babica, velký sympaťák - a pěkný hlas! Akorát nevím jeho jméno. Až si muzika dodělá webové stránky, tak tam určitě jednú bude :) Ale zjistím ho, a brzy vám ho také představím v rozhovoru :)

"Vinohrady, vinohrady, dobré vínko dáváte.

Vinohrady, vinohrady, dobré vínko dáváte. 

A kdo sa ho jednú napije,

dobrú vúlu z něho dostane,

vinohrady, vinohrady, dobré vínko dáváte..." 

... a aspoň jeden díl seriálu, co říkáte?

A dovolte mi ještě jednu videoukázky, kterou jsem natočil v Uherském Ostrohu. Tam žije paní Hendrychová, která se snaží velmi uchovávat pamaátku na Zdeňka Galušku, který se v Ostrohu narodil a také tady populární příběhy napsal. V roce 2013 takto paní Henrychová o panu Galuškovi mluvila na začátku pořadu, věnovaném přávě panu Galuškovi...