„Odpočinu si až v truhle"

Velký rozhovor s Tondou Vrbou, který dokumentuje život nejen na Horňácku 

Kdybychom hledali odpověď na otázku, kdo má největší přehled o dění na Horňácku, nebylo by hledání odpovědi složité - je to samozřejmě třiapadesátiletý Antonín Vrba, muž mnoha profesí, který nechybí prakticky na žádné kulturní společenské události, a to hlavně folklorní. Vidět ho můžete s kamerou i s foťákem, o mnohých akcích navíc ještě píše do novin a není ani výjimkou, že na některých zároveň vystupuje jako moderátor, prý nejlépe s „bratrem" Martinem Kuchyňkovým - někdy je navíc na pódiu také jako zpěvák. Jednou je na Podluží, podruhé na Kopanicích, snaží se monitorovat střídavě různé oblasti. Kromě toho je dlouholetým dárcem (160 krát!) krevních derivátů. Vzhledem k jeho mnoha aktivitám byla má první otázka logická.

Tondo, nedochází ti už někdy síly?

Síly psychické ani fyzické mně nedocházajú, ale trápí ňa zdraví, to je horší, ale to už je nekolik roků. Od téj doby co sem si vzał moju ženu, cítím bolesti v oblasti žałúdku, keré sa stupňujú, proto také tak šedivím (dlouhý smích). Také vím, že to není nervového původu. Na to sú ale dochtoré, kerí si s tím nevijá rady a pojezdił sem ích za tú dobu po republice neúrekom. Když, ale dávám pravidelně krev, tak su zdravý. A co je ešče podstatné, že sem sa s bolesťú už naučił aj žit.

Máš ale takový spěch zapotřebí? Proč to vlastně děláš? 
Spěch mám, to je pravda, a pravda je také, že nestíhám život, kerý strašně rychło utěká. Zdá sa ně, že každý rok je to čím dál rychlejší. Potrebovał bych sa asi naklonovat. Kvůli penězom to zaséj tak neděłám, běhat s tú kamerú a fotoaparátem. Abych mohéł jako živnostník existovat, mosím sa věnovat aj inačím aktivitám tzv. agentážní činnosti, zahrnuje sa tam kultura, sport, politika, obchodní činnost, novinarina.  Děłám to šak, už myslím akorát to video a fotopráce, s vědomím, že po mně neco máło ostane, i dyž mám materiálú, že nevím, co s tím. Tisíce fotek, tisíce videí. Posledně jmenovaného materiálu mám neco pres dva roky práce enom na portálu youtube, kde je „pověšeno" kolem pěti tisíc záznamů.

Má to ale smysl točit pro příští generace? A proč?
Jasně že to má smysl, protože celostátní média nestačijá děłat to, co děłáme my. Na slováckých dědinách je tolik krásných lidových akcí, že by było škoda, to za sto rokú neukázat generacím, jak spravná kultura a hłavně folklor žije. Ináč je pěkné, že různé akce zaznamenávajú další ludé, rodiče.

To je tedy novinařina. A proč se neustále pouštíš také do organizování řady akcí?

Dycky sem ríkał, že chcu v každéj dědině na Horňácku nejakú kulturní akcu. Což sa mně podariło, potvrzuju tím, že nejsu Veličan, ale Horňák. Mám zájem, aby do všech míst našeho krásného regionu zajížďało za zábavú a určitým relaxem hodně ludí z cełého světa (smích). Moja osoba sa neangažuje  enom na Horňácku, snažím sa aj v okolních regionech Slovácka. Príští rok budu v organizačním týmu folklorních festivalů v Kladně a ve Slaném.

Kdy si vlastně začal získávat vztah k lidové kultuře?

Folklor mě chytił hned od první trídy ve Velké, a to díky učitelkám Olze Pšurnéj a Dagmar Severovéj, a samozrejmě že Mladému Horňácku. Od téj doby už nedám na folklor dopustit, a proto kolem toho takéj błázním (smích). Nemám sice času, ale snažím sa organizovat pěvecký sbor Chotár, s kerým už natáčám aj cédečko, konkrétně s Kubíkama.

Takže to opravdu nevypadá na žádný oddych...
Ne, ne ne, ne, odpočinu si jedině až v truhle. Pokračuju stále, dokáď budu žit (dlouhý smích).

Ty máš dvě děti, je to tak?
Aj, Aleš má 23 roků a Martina 27.

Ty jsi ale vedl i syna k folkloru...
No, su zklamaný, můj syn był  jednu dobu na hudebce aj  primáškem, ale nevydržał jako já. Nakonec ešče okusił aj inačí muziku, a umí zahrát na kytaru, bubny. Vycítił sem, že ho nemá smysl tłačit k folkloru. Co sa s tím dało děłat, nic, a myslím, že było dobre, že sem to rozhodnutí nechał na něm samotném. Martinka tancovala akorát párkrát na Mladém Horňácku a také s folklorem skončila. Takových je ale mnoho, mnoho dětí, kterým už nyní v dospěłém věku, folklor nic neríká. Enom to, že kdysi byly v kroji na tomto největším festivalu v České republice.

Ptám se na tvé děti proto, jestli si neříkáš, že ten čas s dětmi si vynahradíš u vnuků. Podobně to dělá spousta otců, kteří vše dohánějí už jako dědečci. Až budou vnuci, nebudeš se věnovat jim?
Ne, ne, ne. Já mám určenú cestu, to mně dáł nekdo z vrchu, že mosím stále děłat, aby po mně neco zostało. Mosím dokumentovat život kolem nás, opakuju, že to je moja pracovní náplň do konca mojého života, kdy sa tomu konečně možu věnovat profesionálně.

Pokud si pamatuji, ty jsi mi vždycky říkal, že jsi na rodinu neměl čas? Opravdu neměl?
Neměł, to je teda pravda. Dyž si ňa žena brała, rekéł jsem si s prosíkem jako podmínku, že ně dá volnost v životě, myslím pri mojém organizování v kulture a sportu, a to sa ně nakonec  splniło a stále plní. Danka je hodná, strašně ňa podporiła. Bez této její vstrícnosti bych vůbec nemohéł děłat nic z toho, co sem dělał a děłám. Folkloristé občas reknú, že u nich má prednosť rodina, dyž je treba nejaká folklorní akce. To já neuznávám, když mám vystúpení, tak idu zpívat, dyž mám neco organizovat, tak idu organizovat, dyž mám prácu, tak idu aj o víkendoch. Právě o víkendech mám já, jako kameraman a novinár, nejvíc práce. 

Takže by se dalo říci, že jsi spokojený člověk?
Já su spokojený a těší mňa, že mám prácu, keréj sa nebojím a kerá ňa hodně baví. Také su rád, že mám kolem sobja hodně ludí, patríš mezi ních aj ty, kerí mně fandijú. Vážím si toho, že ňa vołajú organizátoré folklorních setkání točit akce do Kladna, Mělníka, Šumperka, Prahy a dalších míst. Sú šak ludé aj neprející, závistiví. Tým vzkazuju, nech na sobě také zapracujú a ostane po nich na tomto světě také neco pozitivního. Mám ích ale také rád, protože ňa určitým způsobem burcujú, ešče k větším výkonom (dlouhý smích). A šeckým vzkazuju moje motto: „Kdo spí, nežije!!!"

Tondo, děkuju ti za všecko dobré, co děláš pro Slovácko, a držím ti palce. A nezapomeň si občas odpočinout a udělat čas na vnuky, až za tebou jednou přijdou...

Radek Bartoníček