Přehled fotografií

(Je to dlouhý text, vidím, vidím, možná ho zkrátím, promiňte, původně jsem ho na stránky dal, pak zase zablokoval a zase odblokoval... )

Známí i neznámí čtenáři těchto stránek, po dovolené vás opět zdravím v posledních skutečně letních dnech letošního roku. Tak jaké léto jste prožili? Kde všude jste byli, co jste viděli a slyšeli, co nového jste v životě poznali? Mám pocit, že těch kulturních, sportovních a všelijakých dalších akcí je všude kolem nás tolik, že snad ani nemáme času na chvilku oddechu. A to ještě nemluvím o práci, které mnozí věnují mnoho hodin denně. Život prostě běží jak splašené koně a mnozí z nás ani nemáme v ruce opratě, kterými bychom život přibrzdili.

Přemýšlel jsem nad tímto tempem v minulých dnech několikrát. Například dnes, když jsem v Blatničce poslouchal příběhy lidí, kteří za celý svůj život Blatničku téměř nikdy neopustili - a přece žili šťastně. A nad tempem i životem jsem podobně přemýšlel o dovolené v chorvatském Zadaru, v jednom z místních kostelů - mimochodem starých několik stovek let! Venku "řádil" život, svým způsobem nesmírně zajímavý život, kdo znáte Zadar, nemusím psát podrobnosti. Starousedlíci i turisté procházeli kouzelné uličky, povídali si v tolik lákavých kavárničkách, proháněli se po vodě, které staré město obklopuje, nakupovali na trzích, které v našich českých poměrem nemají obdobu. A jen kousek od schodů kostela stály řady klasických stánků, obležených pochopitelně turisty.

Ale tady v kostele byl úplný klid,místní chyběli a turisté většinou neměli šanci dostat se dovnitř - platí tady totiž dobrý zákaz vstupu do kostelů pro všechny, kteří mají krátké kalhoty nebo obnažená ramena. Až když jsem se podíval pozorněji, viděl jsem u lavic kousek od oltáře několik jeptišek, které se tady tiše modlily. Žádné jsem do tváře neviděl, byly otočené k oltáři, jediné, co bylo možné pozorovat, byla černá barva, splývající od hlavy až k patě. Až po dlouhé chvíli se jedna z nich zvedla, sedla k varhanům a všechny začaly zpívat - nádherně zpívat. A zase - žádná tvář, žádné oči, žádná odhalená ramena, jen černá barva, pod kterou jste si mohli představit lidskou bytost. Život, vzdálený od všeho shonu a turistického ruchu, od všech pozemských a dočasných radostí.

Tady se čas zastavil. Představuji si, že i kdybych přišel přes sto lety nebo třeba pětisty lety, všechno by bylo téměř stejné. Kostel, oltář, sochy svatých, lavice, ženy v černém. Tady uvnitř se čas zastavil, zatímco venku prošly mezitím dějiny, nesmírně dramatické a krvavé dějiny, co všechno jen zažili lidé v Zadaru za poslední dva tisíce let, ostatně jako všude jinde, kolik vládců a válek tudy prošlo třeba jen od chvíle, kdy v prvním století obsadili město Římané až třeba po minulé desetiletí, kdy v okolí řádila zatím poslední evropská balkánská válka. Nevěřím, že svět bude lepší.

Například Rusko se svými přáteli porůznu po světě se našim potomkům určitě o "lepší" svět postarají, je tragédií, že demokracie v Rusku jde takovým směrem, jakým jde. Bohužel z Ruska jde jako obvykle ze všeho nejvíce strach, není tam prakticky nic, z čeho by mohla pramenit alespoň malá naděje pro budoucnost. Víc slov je zbytečných, o Gruzii padlo všude možně mnoho slov a vršit je tady na stránkách nebudu, když jsem ale sháněl po Zadaru za sedm kun české noviny, musel člověk při čtení jen zatínat zuby. Bohužel i dnešní situace ukazuje, že Rusko si nikdy nebude přát, aby v Gruzii byl klid - ještě, že dnes s Ruskem nemáme skoro nic společného, čím dále od něj, tím lépe...

Omlouvám se, že jsem své psaní nasměřoval takto, původně jsem měl v plánu jiný text, vždyť kolem nás je skutečně tolik pestrých "akcí", že můj pochmurný tón se asi nehodí ani číst. Všude zní muzika, lidé se baví a já na tomto místě místo toho všeho raději zmíním stopařku, kterou jsem vezl předminulý týden z Hluku do Uherského Brodu. Dali jsme se do řeči, bylo vidět, že nemá život lehký, zůstala sama s dcerou, kterou jí chce vzít manžel, žijící už s jinou ženou. "Kromě své dcery na světě nic nemám, jen kvůli ní žiju, jen s ní jsem šťastná," říká už při loučení a přes slzy nemůže skoro mluvit. Člověk by chtěl pomoci alespoň slovem, ale jaké slovo zvolit? "Uvidíte, že všechno dobře dopadne," napadá mě ještě zavolat, ale to už zůstávám s jejím příběhem v autě sám. A kolik takových a jiných příběhů je všude kolem nás, skoro na každém kroku, skoro za každými dveřmi? A třeba i za našimi vlastními dveřmi?

Pojďme raději k jinému tématu, s dovolenou souvisí jen okrajově. "Zemřel Valenta starší," přichází mi minulý týden sms zpráva. "Sakra, sakra, sakra," nadávám sám sobě. Za první mě jeho odchod mrzí, za druhé si vyčítám, že snad stokrát jsem se za ním v posledních měsících chystal. Strašně moc jsem chtěl s ním udělat rozhovor. Pořádný, důkladný, velký, žádné téma nevynechat, pokusit se jít až na samou hloubku života, pokud by to bylo možné.

Pamatuji si ho někdy v roce 1990 nebo 1991. Muž s obrovskou chutí něco dělat, pomoci podnikání, ovlivňovat v dobrém věci veřejné, zkusit politiku, velké plány, nápady, slušné jednání. Chtěl tehdy mimo jiné vytvořit nějaké noviny, které by konkurovaly zaužívaným a hojně čteným Slováckým novinám. Odešel jsem ale dělat noviny do Brna a poté do Prahy, a o tomto muži jsem se jen doslýchal nebo dočítal. Až od minulého podzimu jsem ho vídával na utkáních Slovácka a říkal si, že ho oslovím s prosbou o rozhovor. Neudělal jsem to - rozhovor s podnikatelem i fanouškem, který ještě dával do sportu i srdce. Budiž nezapomenuto, jak moc udělal například pro sportování dětí v regionu. Nebo jaké trenéry fotbalu dokázal na Slovácko přivést. Kde jsou ty časy... Ale řekněte mi, je například ta dnešní fotbalová mizérie v penězích nebo prostě v něčem jiném? Valenta starší byl evidentně v poslední době už jen pouhým divákem - a nejen ve fotbale.

Bylo by obrovsky zajímavé s tímto člověkem promluvit, stejně jako by bylo zajímavé popsat celou jeho éru. Jsem pesimista, myslím, že se to nikomu nepodaří, snad kromě toho, že někdo napíše nějaký oslavný chorál. Vždyť Valenta starší stál na začátku malého (nebo velkého?) slováckého impéria, které si dnes může dělat prakticky cokoliv. Upřímně řečeno - k čemu dávat k názvu Hradiště slovo Uherské, když by mohlo být ve skutečnosti nahrazeno slovem Valentovo? Valentovo Hradiště. Taková je dnes realita, se všemi dobrými a špatnými souvislostmi, které to přináší. Mocné Valentovo Hradiště s mocnými politiky okresu a kraje vytvořilo sílu, které se nikdo nedokáže postavit. Tedy, přečetl jsem si, že o něco se pokusili památkáři, nelíbila se jim firemní rekonstrukce jednoho z barů, ale předpokládám, že i tento odpor byl vyřešen.

Různé peníze za posledních dvacet let protekly Moravou, hodně zlatokopů přišlo a zase odešlo, jen peníze z automatů zůstaly a nakonec v tomto městě a celém okolí kralovaly. Dnes se každý sklání před Valentovým Hradištěm, protože o odvody se zisku se uchází skoro každá hlava v regionu - i já mezi tyto hlavy vlastně patřím, když jeden mužský sbor žádal o grant na kroje, pomáhal jsem mu žádost s projektem sepisovat. Tak to holt je, byť se někteří budou zlobit - peníze, které mnohým zničily nebo poničily životy, jiným pomohly k mnoha dobře míněným folklorním i nefolklorním projektům.

Možná by to byla i látka na román, nebo třeba na krimi thriller, vedlejší hrdinové by si předávali peníze na benzince, zatímco fanoušci by fandili cinknuté hře, aniž by jim to ve většině vadilo. Věčná škoda, že tento scénář přišel ze "světa" na Slovácko, které za něj zaplatilo možná až příliš draze. Je toho skutečně mnoho, o čem by mohl hlavní hrdina příběhu vyprávět, mnoho v tomto příběhu zůstává utajeno, nevysloveno a nezjištěno, možná byl tento hrdina v určité době posledním snílkem tohoto velkého slováckého příběhu. Na jeho místo už nastoupili hodně rozdílní synové, ale to už by byl jiný příběh, bez snílkovství, bez nadšení začátku devadesátých let, s daleko tvrdšími pravidly - a takové pravidla a příběhy už nepatří na naše stránky... Mimochodem, jeden z mála rozhovorů s panem Valentou starším najdete TADY. Vyšel v jeho novinách Dobrý den s kurýrem před čtyřmi lety, škoda, že je jen o fotbale.

Tak alespoň něco příjemného nakonec. V neděli jsem se byl podívat v Blatničce na oslavě výročí místního kostela, však o tom napíši do časopisu. Kromě jiného byl ke slyšení nový sbor z Boršic u Blatnice. Můžete se na jejich zpívání podívat TADY, klikněte prosím případně na fotku pod titulkem Boršičané zpívali v Blatničce, najdete tam krátký videozáznam z vystoupení. Já vím, většině vás to asi nic neřekne, já jsem ovlivněný tím, že řadu členů tohoto sboru znám, mám v paměti, jak obtížně začínali, a proto jsem byl dojatý, když jsem jejich obrovskou snahu a chuť pozoroval. Videozáznam není kvalitní, na chlapech je vidět i určitá nervozita, ale právě o to raději tyto chlapi mám... Třeba to bude zážitek i pro některé z vás...

Co víc psát? Pro čtenáře ze Lhoty nic nemám, o čem se tady zmínit? Musel bych psát o tom, jak se tady "opravuje" školka, rodiče řady dětí skřípou zuby, od pondělí měla být v provozu, ale místo toho musela minulý týden nešťastná ředitelka obvolávat rodiče, jelikož školka připomínala spíš bojiště. To víte, termíny na Slovácku zas tak roli nehrají... Ani nevím, jestli má firma ve smlouvě nějaké sankce za prodlení, jelikož ve Lhotě se smlouvy firem s radnicí nezveřejňují...

Nejzajímavější zpráva z minulého týdne, kterou jsem si v Chorvatsku s chutí přečetl, se ovšem týkala zámku Jemniště. Na zámku totiž výrazně stoupla minulý víkend návštěvnost, jelikož nějaký bulvár psal o tom, že se tady budou vdávat "celebrity" Pomeje + Bartošová. Lidi se fakt zbláznili...

A ještě jednu zprávu si nakonec neodpustím, abych se také konečně věnoval tématům, která zajímají "lid". Jde o tiskovou zprávu vyvavatele deníku AHA!:

Prodej deníku Aha! dosáhl ve čtvrtek 14. srpna rekordních 202 000 kusů. Čtenáře nalákala mimořádná příloha „90 poloh lásky".

Ve čtvrtek 14. srpna vyšla spolu se suplementem deníku Aha! - Aha! TV - první část trojdílného celobarevného speciálu „90 poloh lásky". Mimořádná příloha je inspirovaná legendární staroindickou Kámásútrou a obsahuje profesionální erotické fotografie, návody a řadu zajímavostí.
Díky neobyčejnému zájmu čtenářů se tohoto vydání prodalo vynikajících 202 000 kusů. V porovnání s obvyklým prodejem čtvrtečního vydání Aha! se jedná o absolutní rekord v dosavadní historii deníku.
Další informace o mimořádné příloze deníku Aha! „90 poloh lásky" získáte na katerina.kucharova@ringier.cz nebo na tel. 724 014 653.

Hurá!!! :)

RB