Vím, vím, vím, stránky málo aktualizuji, málo na ně něco píši, málo na ně přidávám fotky, neustále si stěžuji, že nestíhám, neodpovídám na řadu mailů, neposílám slíbené fotky a propadám i z dalších slibů. Je to tak, přiznávám se, jenže zároveň nevím, jak z tohoto "kola" ven.

Ještě, že jsou ale prázdniny a léto, to můžu všechno "svádět" na léto a dovolené, s klidem můžu tvrdit, že nyní oddychuji v různých končinách světa a tak prostě nemůžu spoustu věcí stíhat - a mám tedy klid. Až léto skončí, až se vrátím z poslední dovolené, vylezu z posledního letadla a uklidím poslední kufr, budu mít čas na stránky a vše, o čem na nich píši. Tak!

Co víte, třeba se nyní opaluji, procházím pláže, schovávám tělo do horkého písku, smývám ze sebe mořskou vodu a v očích cítím mořskou sůl. A potom s odpočatým tělem vykračuju po světě, udiveně hltám jednu jeho krásu za druhou, obdivuju všechny ty divy světa a divím se, že jsem se tak beznadějně divně zadíval na naše Slovácko a rozhodl se tak tady definitivně zblbnout. Dobře mi tak.

Vždyť zblbl i svět kolem mě, tak snad mám také právo na blbost. Na internetu jsou dnes vyfocené nějaká dvojčata, prý je touží vidět každý, o jejich vyfocení proto byla pořádná mela. Nakonec mohl bliknout foťákem jen ten, kdo vysázel na stůl pořádně velké peníze. Prý přes 200 milionů - to se ale ví, že nešlo o české kačky, pochybuji, že by otec dětí, jakýsi Brat Pitt, inkasoval naši tvrdou měnu.

Chápete to? Že si dnes mnohý sportovec za týden života vydělá víc než miliony lidí za celý život ještě zbytkem rozumu s námahou chápu, ale 200 milionů za fotku novorozenců? Dovedete si to představit? Ale píší, že to není moc, peníze se vrátí, lidi kupují noviny s nafocenými dvojčaty jako blázni. Viděl jsem na internetu jen zmenšeninu těch fotek a díval se, co má na nich hodnotu těch velemilionů. Dyť děcka z naši okresní porodnice, které jejich rodiče ukazují v okresních novinách, vypadají úplně stejně. I když - úplně stejná asi nebudou, protože - světe, neblázni - u nás na Slovácku rodiče soutěží, které z těch několikadenních dětí je nejhezčí.

O českých "zblbnutí" se ani raději rozepisovat nebudu, protože například hojně popisované aktuální dění kolem expremiéra Zemana je taškařice, kterou snad nemůže brát normální člověk ani vážně. Že se bratři v triku - Zeman, Šloug, Grégr - budou pořád o něco pokoušet, na tom nic divného není, ale divné je, když Česká televize přináší živě v hlavních zprávách vstup z vesničky, kde si tito tři chlapíci sešli. Nebýt médií, člověk by opravdu nemohl brát vážně zprávy o tom, že Mirek lobbař Šlouf a Miloš becherovka Zeman se rozhodli mimo jiné přispět ke kultivaci české politiky. To opravdu ne, to spíš bude stát na Letenské pláni chobotnice a chapadly se bude vítat s panem prezidentem, než že by tito dva šprýmaři kultivovali českou politiku.

Svět je opravdu divný, ale kdy nebyl? Nebo spíše: lidi jsou divní, ale kdy nebyli? V každém z nás je skryto tolik podivuhodností, že bychom si zasloužili týmy výzkumníků, kteří by nás zkoumali dnem i nocí. Ale to bychom je museli k sobě pustit, my dnes často nepouštíme k sobě ani ty, kteří jsou nám nejbližší. Tak je to těžké!

Díváme se na svět i na lidi přes stále větší černé brýle, asi proto ubývá básníků, básníci potřebuji k životu vidět hluboko do čí i snů, ale jak se dá snít na sklech či plexisklech černých brýlí? Potřebovali bychom moře odvahy, to moře bychom překonali, k brýlím se přiblížili a doufali, že za nimi se skrývají podivuhodnosti i krásy světa. Ale zase jsem u brýlí, jak přes ně chcete poznat vnitřní krásu, když ani oči nevidíte?

A na očích a na kráse už stejně nezáleží. Pozoroval jsem ji, cítil takovou krásu, nesmírně se těšil na zajímavé povídání, ale když položila převelké černé brýle před sebe, v jejích očích jsem nic neviděl a z úst jí šla slova jakoby patřila starému dlaždiči, kterému se i touto cestou omlouvám.

Krása zmizela, alespoň ta nejtajemnější, ženská krása, teď ji mají na starosti kosmetici, kteří zalíčí všechno od paty až po hlavu, nedávno jsem viděl kupříkladu tlustý katalog s "přípravky" na nehty, nějaké ženské ho okukovaly s takovou zbožností, že si od něj slibovaly největší zázraky. A kosmetik, stojící nad nimi, jim sliboval takové zázraky v podobě tisíce proměn nehtů. Ale k čemu takové proměny?

Já se vám přiznám - přes velehory času budu vždycky milovat všechny ty nádherné holky šedesátých let s velkýma očima a velkými drdoly, ty měly alespoň vnitřní kouzlo, a na rozdíl od těch dnešních holek se tajemně usmívaly a "nečuměly" do mobilů! Ovšem, berte mě s rezervou - znám to jen z filmů a vyprávění :)

Nikdy se ale u člověka nic nevyrovná vnitřní kráse - té nejvíce přehlížené, ale ve skutečnosti té, která nám nejvíc chybí - možná proto, že je právě přehlížená. Jen při setkání s ní můžeme tiše žasnout, být šťastni, chodit kolem, našlapovat, nejjemněji se dotýkat a doufat, že kousek té krásy si dokážeme vzít pro sebe...

To bude zase stížností. Zase jsem nic nenapsal o folklóru, žádnou fotku nevystavil, na žádný mail neodpověděl a žádný slib nesplnil. A k tomu ještě takové dnešní psaní pro kočku. Balím kufry - a nasazuji ty néééééjvětší černé brýle ...

RB