PF 2022

Vážení čtenáři těchto stránek, rád bych Vám popřál všechno dobré v tomto Novém roce 2022. Přestože má slova, fotky a videa můžete najít na několika místech - tedy na Aktuálně.cz, kde pracuji, na Twitteru, kam dávám spoustu příspěvků rovněž z mé práce, a potom také na facebooku, kde mám pro spíše odpočinkové chvíle osobní profil a profil Slovácko na vlastní srdce, nejvíce svůj jsem tady na webu SlovackoDNES.cz. Sociální sítě nemám z různých důvodů moc rád, svůj web beru tak trošku jako svůj domov, byť ho samozřejmě nelze srovnávat s domovem skutečným.

Hodně jsem přemýšlel nad tím, proč vlastně tento web dělám, proč sem píši věci z politiky, veřejného dění a občas i ze soukromí, proč píši na sociální sítě, proč někde dávám fotky, videa, písmenka. Sám sobě jsem dával otázku: Nebylo to všeho už dost? Neměl bych s tím přestat? Neměl bych se ze všech možných veřejných míst stáhnout? Vždyť se všeho nejvíce miluji klid, mír a shodu. A samozřejmě, jedině když se věnuji svým dcerám, mám pocit skutečného užitku a smyslu života. Zatímco, když kdekoliv dělám něco veřejně, což dělám po většinu života, říkám si, že jen ztrácím čas, který bych měl dcerám věnovat mnohem více. Ten pocit, když člověk všechno povypíná a jediný kontakt s lidmi bude udržovat osobně, při osobních setkáních, se mi zdál blažený. Vysněný.  

Nakonec jsem se přesto rozhodl pokračovat. Jen to množství veřejného sdělování omezím a budu se ještě více soustředit jen na tyto své osobní, webové stránky. Klíčový je ale pochopitelně web AKTUÁLNĚ.cz, pro tento web pracuji svým způsobem často i sedm dní v týdnu od rána do podvečera a někdy i dlouhého večera. Věnuji se hlavně politickému dění, což vím, že mi přináší nemálo kritiků. Setkávám se s tím od první chvíle, kdy jsem se rozhodl v roce 2013 vrátit z rodného Slovácka do Prahy a navázal jsem tak na své psaní z Brna v letech 1991 až 1996 a z Prahy v letech 1997 až 2017.   

Trápí mě to, že mnozí lidé si nemyslí nic dobrého o politicích, a často také o novinářích, zvláště, když ještě píší o politice, ale co s tím můžu udělat? Psaní o politice mi nepřináší nějakou radost, ale jsem přesvědčený, že je nesmírně důležité sledovat politiku a politiky, mapovat jejich činnost, komunikovat s nimi, pokládat jimo otázky, otravovat je, kontrolovat je, a ano, psát také o tom, co se jim podařilo, v čem jsme se posunuli dopředu. Bude to znít hrozně, ale myslím, že novinářská práce je důležitá služba naší zemi, kterou vnímám jako svou zemi, svůj domov, zemi pro své děti a každého z nás. Jsem si naprosto jistý, že je třeba se zajímat o osud své země, snažit se napomáhat tomu, aby se v ní žilo lidem co nejlépe. A nejen to, člověk by se měl zajímat také o osud lidí na světě, nemělo by nám být jedno, jestliže jsou někomu opírána lidská práva, jestliže je vystaven nespravedlnosti a příkoří, ať žije někde blízko nás, nebo třeba ve vzdálené zemi.     

Zároveň ale rozumím každému, kdo si žije svým vlastním životem, životem své komunity, své rodiny, svých blízkých. Jako otec tří dětí vím, že není nic krásnějšího, a někdy i těžšího, než mít děti, prožívat s nimi každodenní život, povídat si s nimi, věnovat se jim, naplňovat svůj život láskou k blízkým lidem. A o politiku se vůbec nezajímat. Nebo zajímat jen tak trošku. Čím jsem starší, tím více tomu rozumím. Stejně jako více rozumím lidem, kteří už mají s životem mnohem více zkušeností a na krku mají šest, sedm, osm desítek života. 

Přiznám se vám, že jsem nikdy nepociťoval stárnutí tolik jako v poslední době, kdy jsem vstoupil před nějakým tím časem do šesté dekády svého života. Nikdy jsem nad ním asi nepřemýšlel tak moc jako o těchto uplynulých svátečních dnech. A nikdy jsem se až tak moc jako nyní nezamýšlel nad tím, čemu především věnovat další týdny, měsíce či roky. To už člověk vidí svůj konec, uvědomuje si svou konečnost, velmi dobře ví, že se může stát cokoliv kdykoliv. "Tady to znám stále více," říkal mi téměř šedesátiletý kamarád, když jsme o těchto svátcích odcházeli z obřadní síně ve Veselí nad Moravou po pohřbu jednoho známého z naší vesnice. Tomu kamarádovi byste přitom šedesátku ani náhodou netipovali, svým přístupem k životu, sportováním, optimismem, neustálým plánováním nových věcí, by strčil mnohé mladší úplně lehce do kapsy. 

Jenže - stárnutí nelze zastavit. Jen snad zpomalit. Kdysi jsem se možná podivoval nad tím, jak starší lidé, nebo také ještě docela mladé vdovy, chodí den co den v naší vesnici na hřbitov. Dokonale opečovávají hroby svých manželů a dalších příbuzných, ze všech stran na hrobech to a to upravují, a přestože hroby opouštějí perfektně uklizené a naparáděné, velmi brzy se opět vracejí. Kdybych chtěl atmosféru trošku uvolnit, napsal bych: Safra, šak se těm svým drahým polovičkám za jejich života zdaleka tak nevěnovaly. :) Ale já jim rozumím stále více a více. Rozumím, že si tam chodí popovídat, zavzpomínat, prožít to, co už se nevrátí.

I já stále častěji při procházce mezi hroby poznávám toho a toho a toho a toho a toho, u každého z nich vzpomínám na osobní setkání, slyším jeho hlas, vidím ho jakoby zase ožil a vracím tak do života i své vlastní vzpomínky. A potom. Potom otevřu náš lhotský zpravodaj v místech, kde jsou rodiče narozených dětí a s úzkostí se lekám: Vždyť já nikoho neznám! Nejen mladé tatínky! Ale ani maminky! Jak je to možné? Vždyť jsou ze stejné vesnice jako já! S kým si tedy ve svém věku popovídám více? A s kým to bude za deset, dvacet let, pokud Bůh dá? Každý odchod člověka ve vaší vesnici vás bolí, ke každému parte už z dálky přistupuje se zatajeným dechem a věřte mi, každému člověku ve své vesnici přejete jen a jen to dobré. Možná jsou výjimky, ale já vím, že mě bolí každá ztráta a mám radost z každého narození, každého uzdravení a každé dobré zprávy, ať se týká kohokoliv. 

S tímto stále silnějším vědomím konečnosti lidského života, a tedy i toho vlastního života přemýšlím víc než jindy, čemu hlavně ještě věnovat čas a síly - a čemu už ne. Pozoruji své dcery. Šestnáct, jedenáct, devět. Nééééééééééé!!!!!!! Vždyť je to tak nedávno, vždyť si to ještě matně vybavuji. Byly to malá miminka, malé holčičky, ta nejroztomilejší stvoření na světě! První pokusy o slovíčka. První krůčky. První věty. První poznávání života. Nádhera! Neexistuje nic silnějšího a nádhernější než pozorovat z bezprostřední blízkosti, jak se malý človíček nadechuje do života, jak začíná život vnímat a poznávat. Zázrak!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Kéž by se v takových chvílích svět zastavil. Mnohokrát jsem si to říkal, když jsem své malé dcery pozoroval a povídal si s nimi. Život se zdál táááááááák fantastický!!!!!!!!!!!! Ale, bohužel. Nebo bohudík? Svět se nezastavil. Jakoby si obul na nohy tretry těch nejrychlejších sprinterů světa, pustil se do takového běhu, že jsem ani nestíhal registrovat, jak ten čas utíká. A najednou člověk vidí stále větší slečny, které už mají pocit, že dokáží žít zcela samostatně a nad otcem nejčastěji ze všeho - v tom dobrém případě - koulejí očima, co ten šedivějící táta vlastně chce.

Co chce? Přeje si, stejně jako všichni tátové a mámy na světě, aby jejich děti byly šťastné, veselé, slušné, pracovité, poctivé. Aby potkaly ve svém životě stejně šťastné, veselé, slušné, pracovité a poctivé lidi. Holky prosím, ukliďte si pokoj! Prosím, pomozte mamince! Prosím, udělejte si úkoly! Prosím, nebuď tolik na mobilu. Vypněte si už počítač. Omezte čas na televizi. Pojďte sportovat. Přihlašte se do tohoto kurzu. Snažte se být co nejvíce aktivní. Buďte vstřícné ke kamarádkám. Poslouchejte pana učitele, paní učitelku. Prosby a napomenutí se hromadí, stovky přechází do tisíců a tipoval bych do desetitisíců, radost se mísí s naštváním, rozčilováním i obavami, člověk nežije jen svůj život, ale ve skutečnosti několik životů, přičemž ten vlastní by kdykoliv daroval. A přitom absolutně obdivuje všechny maminky a babičky, které vychovaly či vychovávají své děti, uvědomuje si, že pokud má svět nějaké hrdinky, jsou to právě ony. A samozřejmě, abych nedostal vynadáno, obdivuji i tatínky i dědečky. I když, položme si ruku na srdce. Ženy jsou většinou ty, které si zaslouží absolutní obdiv nejvíc.         

Příliš jsem se rozepsal, blížím se ke konci. Začal jsem své psaní zmínkou o své práci, přemýšlením o budoucnosti a tomto webu SlovackoDNES.cz, a tím také skončím. Říkám si, že stále má smysl, abych se věnoval v práci, a tak trochu i ve volném čase, nadále novinařině. Vlastně jsem se nikdy ničemu jinému ani nevěnoval, občas mě to netěší, různé věci si v tomto ohledu vyčítám, ale tak to prostě je. Mojí prací je psát články, fotit, točit videoukázky, neustále komunikovat s lidmi a zajímat se o všemožné problémy, ale také radosti tohoto světa. Nebo spíše naší země. O tom budu i nadále také referovat na svém webu. Nesmírně bych si přál, aby má práce měla co největší užitek a smysl pro druhé lidi, přemýšlím nad tím každý večer, když si připravuji témata a psaní pro další den, ale sám dobře vím, že si mi to daří jen ob.čas. A kdoví, jestli vůbec občas.    

Rád bych ještě dodal, že mě vždycky fascinoval život a svět, přijde mi, že tento úžas se na rozdíl od počtu vrásek a let u mě nijak nemění, cítím stále stejný úžas! Bože, kolik fantastických a zajímavých lidí je v naší zemi! Kolik je jich po světě! Co všechno dobrého člověk dokázal a dokazuje! A bohužel - kolik páchá i toho špatného :( Zůstaňme ale nyní u toho dobrého. Jestli mi něco dodává energii, je to právě  člověk. Ten člověk, který se snaží v sobě a kolem sebe pěstovat dobro a užitek. V naší vesnici. V okolních vesnicích a městech. Na mém rodném Slovácku. Ale také tady v Praze, kde dočasně žiji a pracuji. A pochopitelně, po celé naší zemi. Chtěl bych takových lidí potkat letos co nejvíce. A především - chtěl bych o nich napsat!!! A chtěl bych také co nejvíce poukázat na to špatné, zlé, nefungující, nespravedlivé. Plánů a snů mám stále ještě asi hodně. Říká se, že dokud má člověk sny a plány, tak stále ještě žije. Byť sám na sobě pociťuji, že energie ubývá a pesimismu přibývá. Bohužel. Moje žena z toho nemá žádnou radost. Ale nedokáži s tím nic moc udělat.    

Na jednu stranu jsem rád, že mám stále ještě chuť jít životem a občas i bojovat, na druhou stranu se těším, až přijde větší klid a já se odevšad stáhnu. Zůstanu jen tady na webu. Brzy asi změním jeho adresu, bude mít název mého jména a příjmení (radek.bartonicek.cz), protože adresa s názvem SlovackoDNES.cz některé mate. 

Zmatení jsou především lidé, kteří si třeba všimli mé novinářské práce za poslední období na webu Aktuálně.cz a vůbec netuší, proč věci kolem celostátní politiky či jiných věcí dávám pod "nějaké" Slovácko. Netuší třeba ani to, že Slovácko je národopisná oblast na jihu a východě Moravy, netuší, že je to stále ještě fantasticky zajímavé místo s úžasnou, a často také krvavou historií, neví třeba ani to, jaký vztah tady má ještě mnoho lidí k tradicím, víře, krajině. Ale také k práci, k rodině, k pospolitosti. I když žiji a pracuji v Praze, Slovácko je moje srdce, můj domov, místo, kde hledám největší radost, inspiraci, kde nejvíce cítím, jak dokáže být život nádherný. A také bolestný. I Slovácku se chci nadále věnovat, byť na něj nemám zdaleka tolik času jako dříve. Jednou se ale zcela jistě domů zase vrátím.

Mějte se všichni moc a moc a moc hezky, některé z vás znám, některé ne, ale vám, které znám hlavně z facebooku, držím na dálku palce a mám radost z každé vaší radosti a úspěchu. 

Radek Bartoníček, novinář webu www.aktualne.cz

Ps. Pokud jde o mou otázku v titulku, proč chodíte na mé stránky, nevím, jestli jsem vás nepolekal. Nemyslel jsem svou otázku nijak zle. Jen se mi zdálo, že by bylo výborné, kdybychom o sobě věděli více, kdybych vás mohl poznat. Mnohem lépe bych pak věděl, o čem chcete číst nejvíce, co vás nejvíce zajímá. Případně bych mohl zareagovat na to, co váš štve, nebo čím jsem vás rozčílil já sám. Napište, prosím, případně na můj osobní mail radek.bartonicek@email.cz

DĚKUJU MOC!!!!!   

Dovolte mi přidat alespoň jednu, dvě písničky. Třeba Hradišťanu. Miluji ho...