Přehled fotografií

Veronika Hoferková si plní ve Švédsku svůj fotbalový sen

„Zatím jsem někde na půl cesty," přiznává bývalá hráčka Slovácka

Na domluvenou schůzku přišla o dvacet minut později, ale hned ve dveřích se omlouvala. „Chtěla jsem vám volat, že se trošku opozdím, ale spadl mně mobil do vody a je nepoužitelný. Tak se nezlobte." A okamžitě jí bylo všude plno. Rozesmátá - s vidinou hodového víkendu v Bílovicích u Uherského Hradiště, kde má reprezentantka Česka ve fotbale Veronika Hoferková svůj domov. Tam se ale v poslední době moc nezdržuje. Vesnici, která má něco málo přes patnáct stovek obyvatel, vyměnila za stotisícový švédský Linköping.

Ve Švédsku má za sebou první půlrok svého pobytu. Do země Vikingů se přitom - jak sama říká, snažila dostat už v loňském roce. „Studovala jsem na fakultě v Olomouci a pokoušela jsem se o Švédsko už vloni, ale bohužel to nevyšlo. Letos jsem si podala znovu žádost a na základě různých dotazníků, zkoušky z angličtiny a pohovoru jsem uspěla. V květnu jsem si vybrala obor, který chci studovat a mezi oběma školami byla uzavřená smlouva," vysvětluje Veronika Hoferková svoji cestu na sever Evropy. Škola a fotbal. V případě Veroniky možná v obráceném pořadí - to je přesně to, kvůli čemu se snažila do Švédska dostat. Svoje první zahraniční angažmá si v podstatě zařídila sama. „Věděla jsem, že v Linköpingu je špičkový ženský fotbalový klub. Poslala jsem jejich manažérovi e-maily, na které mně ale neodpovídal."

ŠOK! NEMĚLA KDE SPÁT

„Když jsem tam přijela, tak jsem si přes Pavlínu Šťastnou (naše nejlepší fotbalistka, která ve Švédsku dlouhodobě hraje-pozn.aut.) sehnala na něho telefon. Za tři dny jsem se sešli, a on mě odvezl na trénink. Potom jsem se dozvěděla, že na moje mejlíky odepisoval, ale mně nic nepřišlo."

První nepříjemné překvapení, po více jak dvacetihodinové cestě, přišlo pro Veroniku hned po příjezdu. „Z Čech nás tam přijelo víc a oni neměli pro všechny ubytování. Což byl celkem šok. Šest hodin večer a kde budeme spát, že? Vůbec jsme nevěděli co máme dělat. Obvolali jsme nějaké ubytovny, ale nic jsme nenašli. Nakonec jsme 14 dnů spali v uskromněných podmínkách na zemi a na matracích, všichni v jedné místnosti."

Švédsko je země ženskému fotbalu zaslíbená. Svou kvalitou patří do nejužší špičky v Evropě. Prosadit se do základního kádru prvoligového klubu není nic jednoduchého, ani pro hráčku, která má za sebou několik desítek startů v naší reprezentaci. Veronika to dobře věděla už před svou cestou.

„Uvidím, jak dokážu obstát v konkurenci ostatních hráček. Nemyslím si, že tam pro mě bude zrovna otevřená náruč. Ta cesta do základní sestavy bude asi složitější. Hrají tam jiným stylem než my. Bude tam i určitá jazyková bariéra. Pravděpodobně to nebude z týdne na týden, že budu hrát v základu, ale věřím si, že do půlroku se do základu probojuji," řekla v našem rozhovoru na začátku července.

Měla naprostou pravdu - po prvním tréninku s áčkem Linköpingu měla mírně řečeno smíšené pocity. „Na tréninku bylo jenom osm holek, ostatní reprezentovaly Švédsko na olympiádě. V prvním mužstvu jsou většinou profesionálky, které se fotbalem živý, a když mě viděly, tak jsme si zrovna kolem krku nepadly. Asi se bály, že bych někomu mohla sebrat místo. Holky se moc nebavily, i já jsem byla trošičku nervózní. Byla tam i jazyková bariéra. Nejhorší bylo, když jsme začaly hrát fotbal. Hrály jsme čtyři na čtyři na ještě menším prostoru než je velké vápno (bere můj poznámkový blok a maluje zmenšené hřiště). Hrálo se na velké branky a byl to celkem mazec. Na co jsem vůbec nebyla zvyklá, bylo to, že když jsme třeba dostaly gól, tak rozehrávalo to mužstvo, které gól vstřelilo. U nás je to přesně opačně," popisuje Hoferková svůj první trénink a srovnává ho s přípravou u nás.

„Tam se hodně střílí na branku a každý trénink je zakončený fotbalem. U nás to tak není. Já myslím, že ten jejich model je lepší a zábavnější. I celková péče o mužstvo je daleko větší než u nás. Na tréninku jsou třeba i čtyři trenéři."

NA JAŘE SE CHCE PROBOJOVAT DO ÁČKA

Do prvního mužstva se i vinou skončeného přestupového období nedostala. Začala hrát za „béčko" Linköpingu, který postoupil do druhé švédské ligy. O záložním mužstvu mluví Veronika s nadšením. Barvitě a impulsivně popisuje hlavně úplné jiné přijetí jako u „áčka".

„Holky se o mě zajímaly, vyptávaly se, jak to vypadá u nás. Žádné studené pohledy. Po zápase mě pořád chválily a přiznám se, že to člověka potěší. Už jsem je pozvala na návštěvu k nám do Česka," povídá šestadvacetileté fotbalistka. Ještě jeden obrovský rozdíl vidí Hoferková mezi ženským fotbalem v Česku a ve Švédsku. „V našem týmu je úžasná atmosféra. Pořád se navzájem chválíme, povzbuzujeme. Uděláš chybu a nikdo ti nenadává. Maká se dál. Holky jsou také vnitřně víc ukázněné a víc koncentrované, a to se týká i tréninku. A když někdo mluví, tak mu opravdu naslouchají."

Vyprávěla také o tom, že neslyšela žádného trenéra po holkách řvát, jak to často bývá zvykem u nás. Švédská ligy se hraje systémem jaro - podzim. Liga startuje začátkem dubna, ale příprava začíná už v prvních prosincových dnech. „Budeme hrát halové turnaje a přípravné zápasy. Můj cíl je dostat se na jaře do prvního mužstva. Snad to vyjde," přeje si bývalá hráčka Slovácka, která si plní na severu Evropy svůj fotbalový sen.

UKRADLI JÍ JÍZDNÍ KOLO - VE ŠVÉDSKU JÍ CHYBÍ POLOHRUBÁ MOUKU

Nejenom fotbalem žije ve Švédsku Veronika Hoferková. Rozpovídala se také o škole, kde jsou podle ní učitelé ke studentům daleko víc přátelští jako u nás. Výuka ve škole není tak časově náročná, ale ona se rozhodně nenudí. „Ze školy dostáváme dost úkolů. Seminární práce píšu v angličtině, a to mně zabere hodně času. Často také chodím do sportovního centra. Nějaký čas mně zabere vaření, ale já vařím ráda. Co tady nemůžu ale sehnat je polohrubá mouka na knedlíky. Hodně často jsem také na internetu a píšu si s holkama od nás. A co mě také překvapilo je, že ve Švédsku skoro všichni jezdí na kole. Třeba u školy vidíte ve stojanech dlouhou řadu kol. Tak jsem si také jedno v bazaru koupila a představte si, že mně ho ukradli!" popisuje s úsměvem svůj jediný smutný zážitek.

Celou dobu naší schůzky mluvila Veronika o Švédsku s velkým nadšením a zaujetím. Téměř jsem se nemusel na nic ptát. Dvě hodiny našeho povídání by vydaly ještě na další dva zajímavé rozhovory. Bylo vidět, že je na severu Evropy opravdu spokojená. Na otázku jestli by tam chtěla žít třeba i natrvalo odpověděla „Kdybych našla někoho s kým, tak ano."

Text a foto: Stanislav Dufka