Pozvánka na

Původně to vypadalo, že v páteční v podvečer vyrazím jinde než do Buchlovic, chtěl jsem dát přednost setkání s bývalým velvyslancem ve Velké Británii Michaelem Žantovským, ale protože to bylo v Uherském Hradišti zrušeno, zcela jasně vyhrály Buchlovice - a jsem tomu rád!

Pro toho, kdo se chce dozvědět něco zajímavého a chce mít hezký zážitek v duchu naladění na adventní období, toho poprosím, aby si klikl v přiložených souborech pod článkem na zvukové záznamy, na které jsem nahrál celou buchlovickou akci. Nevím, kolik vás bude, existuje samozřejmě tisíc atraktivnějších věcí, počínaje Karlem Gottem  a konče třeba Stardance, ale jsem přesvědčený, že poslech těchto nahrávek vás potěší.

Buchlovice mají zámek, mají nádhernou zahradu, mají pěkné náměstí. Co to je ale oproti jejich Muzeu Podhradí s lidmi kolem tohoto muzea? Pro mě je právě toto místo srdcem Buchlovic, a když někam přijedu hledám právě srdce toho kterého místa.

Na co jsou katedrály, největší památky a třeba zlaté paláce, pokud kolem nich nežijí lidé, kteří dávají všemu život? Tam, kde jsou takoví lidé, a může to být třeba někde v poušti a bez zlata, tam má smysl být. A stejné je to s našimi vesnicemi a městy na Slovácku. Můžou být sebelépe vyspravené, můžou mít dokonalý povrch na silnicích, ale stejně bude nejdůležitější, jak žijí lidé, co tam bydlí.

Muzeum v Buchlovicích je úžasné, od pohledu z venku, přes první kroky v něm, prohlídku přízemí, informační centrum až celé první patro. Tolik zajímavých věcí v této "budově" je! Tolik informací! A ty telefony, co tam mají, staré i nejstarší, moje desetiletá dcera si prohlíží telefony staré sotva pár roků, takové ty, ve kterých jsme číslo vytáčeli pomocí prstu v ciferníku, a chce vědět, jak se s tím telefonovalo. Ukážu jí to a ona se směje a nechápe, jak jsme tím mohli telefonovat.

Čas tak utíká, doba se neuvěřitelně překotně mění a proto moc a moc potřebujeme například taková muzea jako je to v Buchlovicích. Abychom se vraceli zpět, abychom si připomínali vše, co tady bylo a je, abychom mladším ukazovali, že každá doba měla svůj půvab a je v ní třeba hledat ponaučení pro budoucnost.        

RB

Ps. Ještě dopíšu, ale stejně i tak je těch slov moc :( 

1. Takto celé setkání začínalo, na čísla 1 uslyšíte pana Hrdého (viz foto), jak vítá všechny přítomné. A protože v Muzeu Podhradí bývá zvykem, že návštěvníci mají před sebou text písničky, kterou zpívají, nejinak tomu bylo i nyní. Je to moc hezký nápad ... Když člověk sám zpívá, najednou není jen divákem a zpíváním daleko víc osvěží svou duši než pouhým poslechem... A co se zpívalo?

Za starú Breclavú, za starú Breclavú

u tej boží muky, u tej boží muky.

Stojí tam děvečka, zalajume ruky.

Zalamuje si jich, za svojú hlavičkú.

Komus ňa zanechal, švarný šohajíčku.

Já sem ťa zanechal, enom Pánu Bohu.

Aby sas modlila, abych došel domů.

Šohaj z vojny jede s hlavú porúbanú.

Zavaž ně ju, milá, naši nepoznajú.

Matička poznala, tatíček nemohel.

Tatíčku můj starý, já sem z vojny dojel.

Pro zajímavost dávám TADY ještě jeden odkaz, narazil jsem na něj spíše náhodou, ale můžete se na něm dočíst, jak zřejmě tato písnička vznikla...  

3. Písničkář Miroslav Srostlík Moravský, působil křehce, ale o to více autenticky... A zazpíval moc hezkou modlitbu, viz ukázka 3. A na ukázce číslo 11 zpívá moc pěkně Hanáckou ukolébavku... V hanáčtině, doporučuju! :) A tady je text první písničky:

Pane ať jsi stéblo trávy nebo obyčejný list

prosím dej ať aspoň trochu umím ve tvých vzkazech číst

prosím dej ať řeči stromů aspoň trochu rozumím ať vědí že se učím a že nic neumím prosím

dej ať řeči stromů aspoň trochu rozumím ať vědí že se učím a že nic neumím

Dej ať zlomím svoji pýchu dej mi hledat pokoru

když se trápím zbytečnostmi ať pohlédnu nahoru

ať mi stačí dohlédnout na obzor který jsi mi dal

ať se smířím se vším co jsi mi kdy vzal

ať mi stačí dohlédnout na obzor který jsi mi dal

A dej mi sílu snášet pokorně co změnit nemám sil

odvahu abych to nač stačím na tomhle světě pozměnil

a také prostý rozum který vždycky správně rozezná

co se změnit nedá a co se změnit dá 

 4. Kněz P. Rudolf Chmelař povídal, jak jinak, o Božíkách mukách i křížích... A nejen o nich...

5. Program obohatily také tyto dívky, Magdalenka Krchňavá (housle) a Beáta Kapounková (klávesy), uslyšíte je na záznmau číslo 5 a 9.  

6. Ach Bože, ta má nevědomost a neznalost, přiznám se, že jsem - při vší úctěm k nim - nečekal nic moc od těchto muzikantů ani zpěváků. Oni ale začali hrát a zpívat, já hned při první písničce cítil, jako velkou moc má člověka oslovit... Sbor je, prosím, z Kostelce, a muzikanti především z Kyjova. Takto pohromadě se sejdou výjimečně, jsem šťastný, že jsem u této výjimky mohl být... Díky! A ještě složení muziky: Prim - Jan Slaměna, terc - Martin Vašulka, Kontry - Václav Horák a Pavel Drlík, basa - Jaroslav Smutný. A text písničky, kterou můžete slyšet na čísle 6:

Pod starú horú, Boží muka

pod starú horú, Boží muka 

Krista Pána pravá ruka

Krista Pána pravá ruka.

Přes půl století nesvobody 

přes půl století nesvobody

doneslo nám trpké plody

doneslo nám trpké plody.

Vzpomeň me tú smutnú dobu 

vzpomeň me tú smutnú dobu  

aj oběti za svobodu

aj oběti za svobodu.

Rač nás pane ochrániti

rač nás pane ochrániti

naše žití požehnáti

naše žití požehnáti.

Žehnej našu moravskú zem

žehnej našu moravskú zem

ve které jednú skončíme

ve které jednú skončíme 

Poslouchám tu písničku stejně jako další, vnímám celé to krásné setkání v Buchlovicích a stále přitom myslím na svou ženu, která naléhá, abychom odešli do Prahy, protože tam, na rozdíl od "prokletého" Slovácka, jsme vždycky našli živobytí i více lidí, s kterými jsme si rozumněli. Možná má pravdu, ale přál bych si, aby tady v Buchlovicích, stejně jako na mnoha místech Slovácka, kam jezdím, byla a vnímala celý tento náš kraj i lidi, kteří v něm žijí. Copak bych v Praze mohl někde zažít taková setkání, copak by někoho napadlo zpívat takové i jiné písničky, a vůbec, uspořádal by tam někdo někdy takovou výstavu? Jsem smířen s tím, že mi mnozí nerozumí, a mnohdy jsou to ti, ke kterým mám nejblíže,vím, že bych dokázal žít jinde, a být mladší a umět jazyky, cestoval bych po světě a psal o lidech sem na stránky, ale tady je můj domov i život... A tady, zdá se mi, vnímám život nejvíce a jen tady o něm a lidech můžu psát přirozeně a spontánně... 

 7. Bořek Žižlavský, místostarosta Buchlovic a v tomto případě člen Expedice Chřiby. Na výstavě mluvil zajímavě o počinech členů expedice, pokud jde o "prsty Boží" v krajině - viz číslo 7 v souborech s audiozáznamy.