"Slibuju, slibuju, slibuju," sliboval jsem jako největší slibotechna své ženě, před i po narození naší třetí dcery (stejně jako před sedmi lety při narození první a poté druhé dcery), že už opravdu, ale opravdu, zastavím tyto stránky, leč realita byla stále a stále jiná. Třetí dcera vykukuje z pod peřinky už sedmý den na tento širo širý svět a já dál a dál klepu jako datel svými prsty na vyhrkané klávesy počítače a hlavu mám přeplněnou písmenkami, myšlenkami, setkáními, rozhovory, souvislostmi, odkazy a mnohým dalším a dalším, co mou hlavu dostává do varu, podobně jako se do "varu" dostávají motory udýchaných starých škodovek - jen na rozdíl od nich mně můj "motor" zatím kupodivu stále slouží a jede dál a dál. "Teď už ale opravdu končím," hlásil jsem své ženě po jejím příjezdu z porodnice v minulém týdnu a hned ji ujišťoval, že teď už to myslím fakt naprosto vážně. Však by si to chudera skoro po osmnácti letech mého poblouznění  vším zajímavým kolem nás zasloužila..