Přehled fotografií

Chtěl jsem začít "samozřejmě" letošními Horňáckými slavnostmi, ale sedím pár minut nad počítačem a nejde mi to. Napadají mě pochybnostmi, které pociťuji při psaní o folklóru (a celkově o zábavě) stále častěji. Stále víc cítím, že jsou témata tisíckrát důležitější než rozebírání toho či onoho tématu kolem folklóru, přisťuhuji se u toho, že když o něm s někým mluvím, bojím se, že je to stejně nicotné, jako když se dva chlapi baví v pondělí o nedělních fotbalech. Jsou to debaty většinou o ničem, zbytečné, nudné a úsměvné, čímž ale nechci říci, že jsou úsměvní i ti, kteří je vedou - sám se mezi ně občas počítám.

Teď do toho trošku připletu politiku, čímž se minimálně u půlky z vás odepíšu, ale s tím rizikem dělám i tyto stránky. Nemůžu psát jen tak, abych se zalíbil, byť po častých debatách s řadou čtenářů těchto stránek stále více tuším, jak psát, abych se zalíbení a pochvaly dočkal. Bojím se toto ale jak čert kříže, raději být zatracovaný než velebený...

Tedy politika a důvod, proč se bojím, že psaní o folklóru je někdy směšné. Pořád musím myslet na nedávný folklorní magazín, kde redaktorka pronesla slovní perlu ve stylu: Ministerstvo obrany raději dává peníze na ty zbytečné zahraniční vojenské mise než na ten náš, všemi milovaný, folklorní soubor Ondráš. Možná bych na to i nějak zapomněl, ale v noci jsem nemohl spát, a v televizi zrovna dávali archivní pořad ke 30. výročí "Vítězného února". Pro mladší, to byl ten únor, kdy Kléma Gottwald na skoro padesát let zatočil krkem české demokracii - a zničil tím životy mnohých vašich rodičů i dědů. Tak tedy, u příležitosti těchto "oslav" v televizi poskakoval folklorní soubor Lúčnica, kluci i holky, juchali, zpívali, zvedali ruce i nohy tak vysoko, že přítomní straniční funkcionáři pleskali jak o život.

Nechci tím dělal žádné velké asociace a velmi dobře vím, že folkloristé jsou na připomínky těchto dob se "svým" folklórem hodně citliví, chci jen napsat, že folklór (já vím, každý si pod ním možná představujeme něco jiného) má v sobě zakódovaný jakýsi "povinný" optimismus, radost, veselí, prostě juchání, i kdyby na chleba nebylo. A někdy mi přijde, že takto potom folkloristé - někteří! - přistupují i celkově k životu a k tématům "své doby", vidí je prostě zjednodušeně a naivně. A tak proč ne raději mírové písně místo krvežíznivých vojáků? Vždyť svět je krásný a líbezný, všichni se sejdeme na olympiádě v Pekingu a se slzami v očích budeme společně s generálním tajemníkem komunistické diktatury sledovat holubice míru letící do celého světa a oznamující, že svět se úplně zbláznil.

Promiňte mi tedy předcházející úvod, stejně jsem na folklór "ujetý", stejně o něm budu psát i přemýšlet, a jen budu sám v sobě doufat, že takové psaní bude alespoň o jeden cenťák cennější než debaty o fotbale, chytání ryb, sbírání hub, letním počasí nebo o Čunkovi.

Tedy - rozepíšu se konečně o Horňáckých?! Rád bych, ale zase mi to nejde. Brzy ráno dnes v rozhlase hlásili, že se Benedikt XVI. - pro mladší, Benedikt je papež, a papežové byly a jsou morální autority se stále menším vlivem na člověka - se přece jen sešel v Austrálii s příbuznými obětí sexuálního zneužívání kněží. Je to zpráva, kterou dnes budou určitě celý den opakovat stále dokola média a večer o ní určitě bude zaníceně debatovat i Drtinová v ČT (pokud bude mít službu). A mně to nepůjde do hlavy, protože nerozumím tomu, že se pohyb papeže kdekoliv na světě spojuje jen a jen s mírou omluvy obětem sexuálního násilí, čímž nijak toto násilí neomlouvám a jsem velmi zklamaný i pobouřený z toho, jak k němu v minulosti církev přistupovala.

Jsem ale zklamaný i z toho, jak jsou dnes věřící popisovaní a líčení, jak je na ně pohlíženo a kolik omylů kolem nich existuje. Zejména u nás v Česku se z mnoha médií zdá, že snad neexistuje ve spojení s církví jiné téma než téma navracení církevního majetku,byť ve skutečnosti existují stovky jiných témat, pro církev i věřící důležitější. Jen se třeba někdy podívejte v neděli odpoledne na Cesty víry, tam najdete tolik inspirace pro život, že vám to ani na jeden život stačit nebude...

Zase jsem odbočil, nějak mi letos ty Horňácké nejdou. Raději bych psal také o Velehradě, nemůžu si pomoc, ale i v tomto si musím na média stěžovat. Strašně mě štve, když každý rok čtu, jak zase desítky tisíc věřících byly na Velehradě, absolvovaly hlavní pouť, promluvil kardinál. Ale už se skoro nikde nepíše, že Velehrad zdaleka není jen o hlavní pouti, v rámci dnů na Velehradě se dějí desítky dalších věcí, kdo chce, se může přesvědčit o mnoha fantastických dobročinných projektech, může na vlastní oči i uči vidět a slyšet ty, kteří těmto projektům obětovali své životy. To všechno je Velehrad, nejen ta povinná každoroční novinová fotka na chumel věřících před velehradskou bazilikou! A vsadím se, že podobné to dnes bude s referováním o velkém víkendovém setkání věřící mádeže na Velehradě. Možná fotka, možná pět řádků, tečka. Mohutná technoparty Love Parade v Dortmundu je určitě nekonečně atraktivnější téma - alespoň obrázkově.

Zrovna, když včera běžely v televize snímky z této akce, začínala na ČT2 série tří komorních a nesmírně silných dokumentů na téma AIDS. Brečící a opuštěnné děti v Jihoafrické republice, kterým v obrovských počtech umírají rodiče na AIDS, portrét ženy (nakažené při transfúze krve), která v Africe s neobyčenou až neuvěřitelnou vitalitou varuje před touto smrtelnou nemocí, a do třetice povídání s mladou Češkou, která ve službách OSN pomáhá nakaženým v ukrajinské Oděse. Tři příběhy, o kterých by šlo dlouze debatovat a přemýšlet nad nimi, jenže předpokládám, že na ČT 2 přepnul málokdo. A na jedničce běží přiblblé a zcela zbytečné pořady typu taxiku, kde můžete snadno přijít k několika tisícům korun. O komerčních stanicích nemluvím, protože jejich vysílání je ve skutečnosti jen o vydělávání peněz (nic proti vydělávání peněz!, musím zvolat z tohoto našeho rodného kraje, který je přímo zaslíbený hazardu, brzy si z něho ušijeme i kroje, abychom mohli "provozovat" folklór).

Mimochodem, v oné první reportáži jste mohli vidět uprostřed zkázy jeptišku, která jako bílý anděl pendlovala mezi těmito dětmi a umírajícími a byla pro ně jednou jedinou a poslední nadějí na světě. Pro mě osobně byla právě ona mou soukromou hvězdou, světovou hvězdou a "celebritou", kterou bych si určitě dal na první stranu mého soukromého časopisu - kdybych takový měl a mohl o něm sám rozhodnout. Co je proti ní vyvolávají jezdec na hlucké jízdě králů? (Nic ani proti jízdě králů a klukům)

Tak sakra dostanu se k Horňáckým? Jak vidíte, jsem beznadějný případ, nemám dnes chuť psát o folklóru... Alespoň větu bych ale měl. Jelikož mně "pódiový folklór" už dlouho a ve většině případů nic neříká, musím se alespoň svěřit se svou radostí právě z takových "akcí" jako jsou Horňácké. I letoš jsem tady zažil několik zajímavých setkání, Horňáckým například určitě prospělo "rozšíření" do velických zahrad (pořad Tondy Vrby), mlýnů (mladí výtvarníci) i parků (Sboreček žen z Lipova), právě tady všude je prostor pro přirozenosta bezoprostřední kontakt, velmi pěkný byl také páteční program na téma sv. Antonínku, slyšel jsem na něj mnoho pochval, také se mi líbil a rád bych se o něm rozepsal do Časopisu Ostrožska a Horňácka.

Ale vidíte, jak to se mnou vypadá - nejdříve musím najít smysl či důvod, proč psát o něčem takovém jako je kupříkladu folklór...

Přeji vám pěkný den...

RB

Ps. Píšu-li prosím o svém pesimismu nad folklórem, mám na mysli především své psaní o folklóru, pokud jde o folklorní projekty, celé řada z nich je úžasných a já jejich tvůrce obdivuji...