Podívejte se, jak v Ostrožské Lhotě vzpomínali s arcibiskupem Graubnerem na místního rodáka P. Antonína Šuránka
Když jsem jel v úterý k lhotskému kostelu, neměl jsem šanci v jeho okolí zaparkovat, všude bylo tolik aut, jako už velmi dlouhou dobu ne. Připomnělo mi to dobu před 30 lety, i tehdy bylo kolem kostela a všude po Lhotě mnoho aut a ještě mnohem a mnohem více lidí.
Tehdy i teď se přitom sešli kvůli stejnému člověku - Lhoťanovi, zdánlivě obyčejnému chlapíkovi z vesnice, který právě odtud vyšel na svou cestu životem, aby se nakonec dočkal takového uznání jako málokdo jiný široko daleko. Skoro nic k tomu přitom zdánlivě nepotřeboval, vlastně jen a pouze kněžské roucho, nějaké ty boty, prachoobyčejné oblečení a nic víc. Tedy, zdánlivě. Potom už "jen" horu skromnosti, odříkání, náročnosti k sobě i druhým, důslednosti, statečnosti - a to se ví, také naprostou oddanost své víře.
Když Antonín Šuránek před 30 lety zemřel, loučily ses ním v lhotském kostele davy lidí, navzdory době a mocipánům, kteří ho pronásledovali většinu života. A lidé na něj nezapomněli ani v tomto týdnu, kdy ve stejném kostele sloužil olomoucký arcibiskup Jan Graubner vzpomínkovou bohoslužbu - vy se nyní můžete podívat právě na ukázky z ní.
Bylo by toho mnoho, o čem by šlo v souvislosti s touto bohoslužbou, arcibiskupem Graubnerem či P. Šuránkem psát. Mě vždycky ze všeho nejvíc ohromovala skromnost tohoto člověka a tvrdost vůči sobě až do morku kostí. V tomto i v mnohém dalším může být pro mnohé dnešní kněze, a pochopitelně nejen pro ně, vzorem největším. Nebo jeho odhodlání pracovat v kamenolomu poté, co mu komunistická moc zakázala působit v kněžské službě. Odhodlání, které vedlo k tomu, že se snažil být i v takových přetěžkých podmínkách tím nejpoctivějším, cž je -měřeno dnešníma očima něco neskutečného a nepochopitelného.
Na toto a další jsem myslel při úterní bohoslužbě, myslel jsem také na nedávnou rozmluvu s mladíkem, který chce sloužit jako kněz, ale téměř nikde se nesetkává s pochopením. Co by si mě poradil, ptal se mě před několika dny, a já sám nečekal, jak moc je pro mě tato otázka složitá. Jsem přesvědčený, že být knězem je povolání nesmírně smysluplné a potřebné, jsem o tom prostě přesvědčený a kašlu v tomto na odlišné názory většiny "veřejnosti", zároveň jsem ale nevěděl: říci onomu mladíkovi, jak je to nádherné mít vlastní děti, pozorovat je od první vteřiny, co přijdou na svět, žasnout nad tím, z kolika fantastických okamžiků se skládá každý krůček takového človíčka? Říci mu toto všechno a způsobit mu ještě větší pochybnosti či útrapy?
Vzpomněl jsem si na něj, když byla řeč o P. Šuránkovi a říkal si sám sobě: třeba právě tento kněz bude pro onoho mladíka tou správnou směrovkou, třeba si řekne, ano, chci být jako Šuránek, jeho příklad mě povede a kdykoliv budu padat, vzpomínka na něj mi dodá sílu, abych se zase zvedl.
Kdybych si s vámi čtenáři nyní povídal, zeptal bych se vás, jestli chcete optimistický či pesimistický konec tohoto článku. Ten optimistický by mohl být právě o plném kostele a více jak třech desítkách přítomných knězů, ten pesimistický naopak o tom, že chybělo více mladých a více Lhoťanů, P. Šuránek tu u mnohých zapadá v zapomnění, protože není takřka nikdo, kdo by novým generacím o něm vyprávěl. Naštěstí ale vzpomínka na něj stále žije a já věřím, že nejde "jen o nějakou formální vzpomínku - vždyť jeho život nám v mnohém může dodnes sloužit jako obzor, ke kterému bychom měli vzhlížet.
RB
TADY dávám nejdříve odkaz, kde se o životě P. Šuránka dozvíte ještě více faktů ...
... na této ukázce jsem natočil začátek bohoslužby, nejdříve uslyšel arcibiskup Graubner blahopřání k dvaceti letům v čele arcibiskupství
... výborná lhotská schola
... první část kázání arcibiskupa, myslím, že má smysl si ho poslechnout ...
... a druhá část kázání